BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH,
SPOLU S OTCI POSVÁTNÉHO SNĚMU
NA TRVALOU PAMÁTKU

PŘEDMLUVA (1)((1/Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě se sice skládá ze dvou částí, ale ty spolu tvoří celek.

Konstituce se nazývá „pastorální“, protože opřena o naukové zásady chce vyjádřit poměr církve k dnešnímu světu a člověku. Proto ani v první části nechybí záměr pastorální, ani v druhé části záměr naukový.

V první části rozvíjí církev svou nauku o člověku, o světě, v němž je zařazen, a o svém poměru k člověku a ke světu. V druhé části pak podrobněji uvažuje o různých stránkách dnešního života a lidské společnosti, a to zejména o těch otázkách a problémech, které se v té souvislosti zdají být v dnešní době zvláště naléhavě. Z toho vyplývá, že látka, zkoumání v této druhé části ve světle naukových zásad, obsahuje nejen stále, ale i proměnlivé složky.

Konstituce má být tedy vykládána podle obecných pravidel teologického výkladu, ovšem s přihlédnutím, zvláště v její druhé části, k měnícím se okolnostem, s nimiž věci, o nichž se zde pojednává, jsou svou povahou spojeny.))

TĚSNÉ SPOJENÍ CÍRKVE S CELOU RODINOU NÁRODŮ

1 Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.

KE KOMU SE KONCIL OBRACÍ

2 Proto Druhý vatikánský koncil, když nejprve důkladněji zkoumal tajemství církve, neváhá teď hovořit nejen k synům církve a k těm, kdo vzývají Kristovo jméno, ale ke všem lidem. Všem chce vyložit, jak chápe přítomnost a působení církve v dnešním světě.

Má na zřeteli svět lidí, totiž celou lidskou rodinu s hmotným vesmírem, v němž žije; svět jako jeviště dějin lidstva, poznamenaný jeho úsilím, porážkám a vítězstvím; svět, o němž křesťané věří, že byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, který sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil, aby byl podle Božího plánu přetvořen a dospěl ke svému naplnění.

SLUŽBA ČLOVĚKU

3 Dnes je lidstvo oslněno vlastními vynálezy a mocí, ale přesto si často klade s úzkostí otázky týkající se dnešního vývoje světa, místa a úkolu člověka ve světě, smyslu snažení jednotlivce i společnosti a posledního cíle věcí a člověka. Proto koncil, který dosvědčuje a vykládá víru všeho Kristem shromážděného Božího lidu, nemůže jako sounáležitost, úctu a lásku k celé lidské rodině, do níž je začleněn, dokázat výmluvněji, než že s ní o takových problémech začne rozhovor, přinese do něho světlo čerpané z evangelia a dá lidstvu k dispozici síly potřebné ke spáse, které církev pod vedením Ducha svatého dostává od svého zakladatele. Jde totiž o záchranu lidské osoby a obnovu lidské společnosti. Těžištěm našeho výkladu bude tedy člověk, a to člověk ve své jednotě a úplnosti, s tělem i duší, srdcem i svědomím, myslí i vůlí.

Proto posvátný sněm hlásá vznešené povolání člověka, uznává v něm jakýsi božský zárodek a nabízí všem lidem upřímnou spolupráci církve k ustavení všeobecného bratrství, které by bylo s tímto povoláním ve shodě. Církev není vedena žádným pozemským zájmem, ale snaží se jen o jedno: pod vedením Ducha utěšitele pokračuje v díle Krista, jenž přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě, (2)((2/Srov. Jan 18,37.)) aby spasil, ne soudil, aby sloužil, ne aby si nechal sloužit. (3)((3/Srov. Jan 3,17; Mt 20,28; Mk 10,45.)) 

ÚVODNÍ VÝKLAD

POSTAVENÍ ČLOVĚKA V DNEŠNÍM SVĚTĚ

NADĚJE A ÚZKOST

4 Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah. Je tedy třeba poznávat a chápat svět, v němž žijeme, jeho očekávání, touhy a často i dramatičnost. Některé základní rysy dnešního světa můžeme načrtnout takto:

Dnes žije lidstvo v novém údobí dějin, kdy se do celého světa postupně šíří hluboké a rychlé změny. Vyvolala je lidská vynalézavost a tvůrčí úsilí. Tyto změny však působí zpětně na člověka, ovlivňují jeho individuální i kolektivní úsudky a zájmy, jeho způsob myšlení i jednání jak vzhledem k věcem, tak vzhledem k lidem. Můžeme proto mluvit o skutečné společenské a kulturní přeměně, která se obráží také v životě náboženském.

Jako v každé krizi růstu přináší s sebou taková přeměna ne právě malé nesnáze. Tak například člověk velice rozšiřuje svou moc, avšak není vždycky s to ovládat ji tak, aby mu sloužila. Snaží se proniknout hlouběji do svého nitra, ale často se ocitá ve větší nejistotě sám o sobě. Postupně stále jasněji objevuje zákony společenského života, ale neví si rady, jaký směr mu má dát.

Ještě nikdy neoplývalo lidstvo takovým bohatstvím, možnostmi a hospodářskou mocí, a přece značná část lidstva trpí hladem a nouzí a obrovská část obyvatel země neumí ani číst a psát. Ještě nikdy lidé neměli tak vyhraněný smysl pro svobodu jako dnes, a přece současně vznikají nové druhy společenského a duševního otroctví. Zatímco svět tak živě cítí svou jednotu a vzájemnou závislost jednotlivců v nutné soudržnosti, je vlivem protikladných sil násilně rozdělován proti sobě; trvají totiž stále ještě ostré rozpory politické, společenské, hospodářské, rasové a ideologické a pořád ještě hrozí nebezpečí války, která by všechno až do základů zničila. Vzrůstá výměna myšlenek, ale slova, jimiž se vyjadřují důležité pojmy, mají v různých ideologiích různý smysl. A konečně: usilovně se hledá uspořádání v oblasti pozemského života, avšak duchovní růst s ním nedrží krok.

Tato složitá situace ovlivňuje velmi mnoho našich současníků a brání jim rozpoznávat trvalé hodnoty a uvádět je v dobrý soulad s novými objevy. Kolísají mezi nadějí a úzkostí a zmocňujíce se jich neklid, když si kladou otázky o dnešním vývoji světa. Tento vývoj vyzývá, ba přímo nutí lidi, aby se pokusili o odpověď.

HLUBOKÉ ZMĚNY ŽIVOTNÍCH PODMÍNEK

5 K dnešnímu duševnímu zneklidnění a změně životních podmínek přistupuje ještě rozsáhlejší proměna: v oblasti intlektuální výchovy se klade stále větší důraz na matematické, přírodní a antropologické vědy, a podobně v praktické oblasti na techniku, která z těchto věd vychází. Toto vědecké myšlení utváří kulturu a způsob myšlení jinak, než tomu bylo dříve. Technika tak pokročila, že mění tvářnost země a pokouší se už o ovládnutí nadzemského prostoru.

Lidský rozum rozšiřuje v jistém smyslu svou nadvládu i nad časem: do minulosti pomocí historického bádání a do budoucnosti metodickým předvídáním a plánováním. Pokrok v biologii, psychologii a v sociálních vědách poskytuje člověku nejen možnost lepšího poznání sebe, ale také mu pomáhá, aby použitím technických metod přímo ovlivňoval život společenských celků. Lidstvo se také stále více zabývá předvídáním a řízením svého demografického růstu.

Tok dějin se zrychluje tak, že ho jedinec sotva stačí sledovat. Lidská pospolitost začíná mít jeden společný osud a nerozpadává se v různé navzájem oddělené dějiny. A tak lidstvo přechází od statického pojetí řádu věcí k pojetí spíše dynamickému a evolučnímu. Z toho ovšem vzniká nová, rozsáhlá a složitá problematika, která volá po nových analýzách a syntézách.

SPOLEČENSKÉ ZMĚNY

6 Spolu s tím zasahuje stále rozsáhlejší proměna tradiční místní společenství (patriarchální rodiny, klany, kmeny, vesnice), různé skupiny a společenské vztahy.

Pozvolna se šíří typ průmyslové společnosti; některé národy přivádí k hospodářskému blahobytu a od základů mění staleté názory a podmínky společenského života. Právě tak vzrůstá městská civilizace a její obliba, a to jak tím, že roste počet měst a jejich obyvatel, tak pronikáním městského způsobu života na venkov.

Nové a dokonalejší společenské sdělovací prostředky zvyšují informovanost o tom, co se děje, a umožňují velmi rychlé a rozsáhlé šíření názorů a postojů; tím vyvolávají četné řetězové reakce.

Nedá se podceňovat ani skutečnost, že lidé, kteří jsou z různých příčin nuceni se vystěhovat, mění způsob svého života.

Tak se vztahy mezi lidmi neustále množí. Zároveň sama „socializace“ vytváří nové vztahy, ale nenapomáhá vždy k přiměřenému osobnímu zrání a k vztahům opravdu osobním (k „personalizaci“).

Tento vývoj je zřetelnější u národů, které již těží z výhod hospodářského a technického pokroku, ale přitahuje i rozvojové národy, které by rády dosáhly pro své země výhod industrializace a urbanizace. Tyto národy, zvláště pokud mají staré tradice, směřují také k zralejšímu a osobnějšímu užívání svobody.

ZMĚNY PSYCHOLOGICKÉ, MRAVNÍ A NÁBOŽENSKÉ

7 Změny myšlení a struktur často uvádí v pochybnosti přejaté hodnoty, a to zvláště u mládeže. Mládež nezřídka ztrácí trpělivost a z nespokojenosti se i bouří; uvědomuje si svůj význam ve společenském životě a chce se na něm co nejdříve podílet. Proto se rodiče a vychovatelé setkávají při plnění svých úkolů s rostoucími obtížemi.

Instituce, zákony, názory a postoje přejaté z minulosti nevyhovují vždy dobře dnešnímu stavu věcí. Z toho plyne velký zmatek v chování i v pravidlech jednání.

Nové poměry ovlivňují také náboženský život. Na jedné straně ho pronikavější soudnost očišťuje od magického pojetí světa i od pozůstatků pověr a vyžaduje stále osobnější a aktivnější přijetí víry, takže není málo těch, kteří docházejí k živějšímu smyslu pro Boha. Na druhé straně se však masy v rostoucí míře s náboženstvím prakticky rozcházejí. Na rozdíl od minulých dob není už neobvyklé a ojedinělé, když se popírá Bůh a náboženství nebo když se na ně nedbá; dnes se to často považuje za požadavek vědeckého pokroku a jakéhosi nového humanismu. V mnoha zemích nezůstává jen v teoriích filozofů, ale dalekosáhle ovlivňuje literaturu, umění, výklad humanitních věd a dějin, ba i občanské zákony, takže mnozí jsou z toho zmateni.

NARUŠENÍ ROVNOVÁHY V DNEŠNÍM SVĚTĚ

8 Tak rychlá přeměna, která jde kupředu často neuspořádaně, ba už samo ostřejší vědomí neshod existujících ve světě, působí nebo zvěstuje rozpory a leckdy narušuje rovnováhu. 

Už v jednotlivém člověku velmi často vzniká nerovnováha mezi moderním praktickým rozumem a mezi teoretickým myšlením, které není s to zvládat celé množství získaných poznatků a uspokojivě je syntetizovat. Vzniká též nerovnováha mezi úsilím o úspěch a požadavky svědomí, mnohdy i mezi podmínkami kolektivního života a předpoklady pro osobní myšlení, tím spíše pro kontemplaci. Vzniká nakonec i nerovnováha mezi specializací a mezi souhrnným viděním skutečnosti.

V rodině vznikají rozpory z tísnivé demografické, hospodářské a sociální situace, z potíží, které s sebou nese střídání generací, a z nových sociálních vztahů mezi mužem a ženou.

Vznikají též veliké rozpory mezi rasami i mezi různými společenskými skupinami, mezi národy bohatými a národy slabšími a strádajícími; konečně i mezi mezinárodními institucemi, vzniklými z touhy národů po míru, a úsilím o šíření vlastní ideologie a také kolektivním sobectvím, které se vyskytuje v národech a jiných skupinách.

Odtud pochází vzájemná nedůvěra, nepřátelství, roztržky a útrapy. Člověk je jejich příčinou a zároveň obětí.

OBECNÉ TOUHY LIDSTVA

9 Mezitím vzrůstá přesvědčení, že lidstvo nejen může a musí stále více upevňovat svou nadvládu nad stvořenou přírodou, ale že jeho úkolem je také ustavit politický, společenský a hospodářský řád, jenž by člověku stále lépe sloužil a pomáhal jednotlivcům i skupinám uplatňovat a rozvíjet vlastní důstojnost.

Proto mnozí důrazně požadují ty hodnoty, o kterých jsou hluboce přesvědčeni, že jich byli nespravedlností nebo nerovným rozdělením zbaveni. Rozvojové národy a ty, které nedávno dosáhly samostatnosti, se chtějí podílet na dobrodiní dnešní civilizace nejenom na poli politickém, ale i hospodářském, a chtějí se svobodně uplatnit ve světě svým podílem; zatím však zůstávají víc a více pozadu a velmi často vzrůstá jejich hospodářská závislost na jiných bohatších národech, kde pokrok probíhá rychleji. Národy trpící hladem volají k odpovědnosti národy bohatší. Ženy se dožadují právní i skutečné rovnoprávnosti s muži tam, kde ji dosud nedosáhly. Dělníci a rolníci chtějí nejen si vydělat na živobytí, ale také rozvíjet svou prací osobní schopnosti a účastnit se hospodářského, sociálního, politického a kulturního života. Nyní, poprvé v historii lidstva, jsou národy všeobecně přesvědčeny, že se dobrodiní kultury skutečně může a musí dostat všem.

Za těmito nároky je však hlubší a obecnější touha: jednotlivci a skupiny touží po plném a svobodném životě, důstojném člověka, aby jim sloužilo všechno, co jim dnešní svět může tak bohatě poskytnout. Pokud jde o národy, ty se stále usilovněji snaží o vytvoření nějakého celosvětového společenství.

V tomto stavu se dnešní svět jeví být zároveň mocný i slabý, schopný nejlepšího i nejhoršího, neboť se mu otvírá cesta ke svobodě nebo k otroctví, k pokroku nebo k úpadku, k bratrství nebo k nenávisti. Mimoto si člověk uvědomuje, že je na něm, aby správně usměrňoval síly, které vyvolal a které ho mohou buď rozdrtit, anebo mu sloužit. Proto si klade některé otázky.

NEJHLUBŠÍ OTÁZKY, KTERÉ SI LIDSTVO KLADE

10 Nevyrovnanosti, jimiž trpí dnešní svět, souvisí s hlubší nevyrovnaností, jež tkví v srdci člověka. V člověku samém je mnoho činitelů, které se mezi sebou střetávají. Zatímco na jedné straně zjišťuje, že je mnohostranně omezen, neboť je bytost stvořená, cítí na druhé straně, že je ve svých touhách neomezený a povolaný k vyššímu životu. Mezi mnoha věcmi, které ho lákají, je nucen neustále volit a některých se zříkat. Navíc je slabý a hříšný a často dělá, co nechce, a nedělá, co by dělat chtěl. (4)((4/Srov. Řím 7,14n.)) Proto trpí vnitřní rozpolceností, ze které také vzniká tolik a tak vážných rozbrojů ve společnosti. Dost lidí odvádí od zřetelného uvědomění tohoto dramatického stavu jejich praktický materialismus, anebo jim brání zamyslet se nad ním bída, která na ně tíživě doléhá. Mnozí se domnívají, že naleznou klid v některém z různých výkladů světa, které se jim nabízejí. Někteří očekávají. že lidstvo dospěje k plnému a pravému osvobození pouhým lidským přičiněním, a jsou přesvědčeni, že budoucí království člověka na zemi splní všechna přání lidského srdce. Nechybějí ani takoví, kteří se vzdávají naděje nalézt smysl života a vychvalují opovážlivost těch, kteří považují lidskou existenci za prázdnou jakéhokoli smyslu a snaží se jí dát celkový smysl jen vlastním rozumem. Tváří v tvář dnešnímu vývoji světa však neustále roste počet lidí, kteří si kladou a s novou naléhavostí pociťují nejzákladnější otázky: Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen dosažený pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po tomto pozemském životě?

Církve věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, (5)((5/Srov. 2 Kor 5,15.)) dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy. (6)((6/Srov. Sk 4,12.)) Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli. Kromě toho církev tvrdí, že za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, jen je stejný včera, dnes i na věky. (7)((7/Srov. Žid 13,8.)) Proto ve světle Krista, který je obraz neviditelného Boha a zrozený dříve než kdokoli z tvorů, (8)((8/Srov. Kol 1,15.)) chce tento koncil mluvit ke všem lidem s úmyslem objasnit tajemství člověka a účastnit se řešení hlavních otázek naší doby.

ČÁST PRVNÍ
CÍRKEV A POVOLÁNÍ ČLOVĚKA

JE TŘEBA ODPOVÍDAT NA PODNĚTY DUCHA

11 Boží lid ovlivněný vírou, že je veden Duchem Páně naplňujícím vesmír, se snaží rozeznávat v událostech, potřebách a přáních, na nichž se podílí spolu s ostatními lidmi naší doby, pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru. Víra totiž osvěcuje všecko novým světlem a zjevuje Boží úmysl týkající se celkového povolání člověka, a proto vede mysl k řešením plně lidským.

Koncil zamýšlí nejprve posoudit v tomto světle hodnoty, které se dnes nejvíce cení, a zapojit je na jejich božský zdroj. Pokud jsou tyto hodnoty plodem nadání daného člověku Bohem, jsou velmi dobré, ale pokaženost lidského srdce je nezřídka odvrací od jejich náležitého zaměření, takže potřebují být očištěny.

Co soudí církev o člověku? Co by bylo možno doporučit k uspořádání dnešní společnosti? Jaký je poslední smysl lidské činnosti na tomto světě? Na tyto otázky se čeká odpověď. Z toho jasněji vysvitne, že Boží lid a lidstvo, jehož je Boží lid součástí, si navzájem prokazují služby, takže se poslání církve prokáže jako náboženské a právě tím i svrchovaně lidské.

KAPITOLA 1

DŮSTOJNOST LIDSKÉ OSOBY

ČLOVĚK JE STVOŘEN K BOŽÍMU OBRAZU

12 Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.

Co však je člověk? Vyslovil a vyslovuje sám o sobě mnoho různých, i protichůdných názorů, v nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech věcí, nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho bezradnost a úzkost. Církev se do těchto obtíží dovede vžít a poučena Božím zjevením může na ně dát odpověď popisující pravý stav člověka, vysvětlující jeho slabosti a zároveň dávající možnost uznat jeho pravou důstojnost a povolání.

Písmo svaté totiž učí, že člověk byl stvořen „k Božímu obrazu“, dostal schopnost poznávat a milovat svého Stvořitele a byl od něho ustanoven pánem nad veškerým pozemským tvorstvem, (1)((1/Srov. Gn 1,26; Mdr 2,23.)) aby mu vládl a užíval ho k Boží slávě. (2)((2/Srov. Sir 17,3-10.)) „Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno“ (Ž 8,5-7).

Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku „jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství. Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy.

Bůh tedy viděl – jak čteme opět v Písmě svatém – „všechno, co udělal, a hle – a bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31).

HŘÍCH

13 Člověk byl od Boha stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody, povstal proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha. Neboť ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ale jejich pošetilé srdce se zatemnilo, a sloužili spíše tvoru než Tvůrci. (3)((3/Srov. Řím 1,21-25.)) Co se dovídáme z Božího zjevení, to se shoduje se zkušeností. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je nakloněn i ke zlému a zapleten do mnoha špatností; to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele. Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, rozrušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jiným lidem a všem stvořeným věcem.

Proto je člověk sám v sobě rozdělen. To je také důvod, proč se nám celý lidský život, individuální i kolektivní, jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou. Navíc člověk vidí, že sám není schopen nápor zla doopravdy přemoci, takže se každý cítí jakoby spoután řetězy. Sám Pavel však přišel, aby člověka osvobodil a posílil tím, že ho vnitřně obnovil a vyhnal knížete tohoto světa (srov. Jan 12,31), který ho držel v otroctví hříchu. (4)((4/Srov. Jan 8,34.)) Hřích totiž člověka umenšuje a brání mu dosáhnout plnosti.

Ve světle tohoto zjevení nachází své konečné zdůvodnění jak vznešené povolání, tak hluboká bída, jež lidé pociťují.

PODSTATNÉ SLOŽKY ČLOVĚKA

14 Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. (5)((5/Srov. Dan 3,57-90.)) Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno. Je však raněn hříchem a pociťuje odboj těla. Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby oslavoval Boha ve svém těle (6)((6/Srov. 1 Kor 6,13-20.)) a nedovolil mu přisluhovat nezřízeným náklonnostem jeho srdce.

Člověk se nemýlí, když si o sobě myslí, že převyšuje hmotnou skutečnost, a když se nepovažuje za pouhou část přírody nebo za bezejmennou jednotku lidské společnosti. Tím, co má ve svém nitru, převyšuje vesmír věcí; do těchto hlubin se vrací, když vstupuje do svého srdce, kde ho očekává Bůh, který zkoumá srdce, (7)((7/Srov. 1 Král 16,7; Jer 17,10.)) a kde on sám před Bohem rozhoduje o svém osudu. Není tedy obětí klamného zdání vyvěrajícího z přírodních nebo společenských daností, nýbrž právě naopak se dobírá hluboké pravdy, když uznává, že má duchovou a nesmrtelnou duši.

DŮSTOJNOST ROZUMU, PRAVDA A MOUDROST

15 Protože má člověk podíl na světle božské mysli, správně soudí, že svým rozumem převyšuje vesmír věcí. Tím, že po staletí neúnavně uplatňoval svůj důmysl, velmi rozvinul empirické vědy, techniku, duchové obory a umění. V dnešní době dosáhl pozoruhodných úspěchů zejména ve výzkumu a využití hmotného světa. Vždycky však hledal a nacházel hlubší pravdu; jeho inteligence není omezena pouze na smyslové jevy, nýbrž je schopna s opravdovou jistotou postihnout rozumové jádro skutečnosti, i když je následkem hříchu zčásti zatemněna a oslabena.

Rozumová přirozenost lidské osoby se však zdokonaluje a má zdokonalovat moudrostí, která lidskou mysl jemně přitahuje k hledání a milování pravdy a dobra. Prostoupí-li člověka, přivádí ho prostřednictvím věcí viditelného světa k neviditelnému.

Náš věk tuto moudrost potřebuje více než minulá století k tomu, aby všechny jeho objevy zlidštěly. Budoucí osud světa je v nebezpečí, nevyvstanou-li lidé skutečně moudří. Je třeba připomenout, že leckteré národy hospodářsky chudší, ale moudrostí bohatší mohou ostatním neobyčejně prospět.

Darem Ducha svatého člověk dospívá vírou k poznání a vnitřnímu přijetí tajemství Boží vůle. (8)((8/Srov. Sir 17,7-8.))

DŮSTOJNOST SVĚDOMÍ

16 V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce: toto dělej, tamto nedělej. Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; v poslušnosti vůči němu spočívá jeho důstojnost a podle něho bude souzen. (9)((9/Srov. Řím 2,14-16.)) Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. (10)((10/Srov. Pius XII., rozhlasové poselství o tom, jak se má správně vytvářet křesťanské svědomí mládeže, 23.3.1952: AAS 44 (1952), 271.)) Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomuje zákon, který splňuje milováním Boha a bližního. (11)((11/Srov. Mt 22,37-40; Gal 5,14.)) Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití. Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více ustupují jednotlivci a skupiny od slepé libovůle a snaží se podřídit objektivním mravním normám. Nezřídka se ovšem stává, že se svědomí vlivem nepřekonatelné neznalosti mýlí, avšak tím neztrácí svou důstojnost. To však nelze říci tehdy, když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí se vlivem návyku na hřích ponenáhlu stává téměř slepým.

VZNEŠENOST SVOBODY

17 Člověk se však může přiklonit k dobru jen svobodně. Tuto svobodu naši současníci vysoce cení a vášnivě o ni usilují, a to je správné. Často se však o ni zasazují špatným způsobem, jako o možnost dělat cokoli, i zlo, jen když to přináší potěšení. Pravá svoboda však je nevšední znamení Božího obrazu v člověku. Bůh totiž chtěl člověka ponechat v jeho rozhodování, (12)((12/Srov. Sir 15,14.)) aby svého Stvořitele sám hledal a přimknutím k němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti. Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstará vhodné prostředky. Zaměřenost k Bohu může hříchem narušená lidská svoboda plně uskutečnit jen s pomocí Boží milosti. Každý pak bude muset na Božím soudu skládat účty z vlastního života podle toho, zda konal dobro nebo zlo. (13)((13/Srov. 2 Kor 5,10.))

TAJEMSTVÍ SMRTI

18 Záhada lidského údělu nejvíce vystupuje tváří v tvář smrti. Člověka netrápí jenom bolest a postupný tělesný úpadek, ale také – ba více – strach z trvalého zániku. Avšak tušení srdce ho vede správně, když se hrozí naprostého rozpadu a konečného zániku své osoby a odmítá je. Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu, povstává proti smrti. Všechno úsilí techniky, byť sebeužitečnější, nedovede upokojit úzkost člověka: prodloužná biologická dlouhověkost nemůže uspokojit touhu po dalším žití, která nezničitelně tkví v jeho srdci.

Tváří v tvář smrti všechny představy selhávají, avšak církev poučená Božím zjevením tvrdí, že člověk byl od Boha stvořen k blaženému cíli, který je mimo hranice pozemské bídy. Kromě toho tělesná smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby nebyl zhřešil, (14)((14/Srov. Mdr 1,13; 2,23-24; Řím 5,21; 6,23; Jak 1,15.)) bude podle učení křesťanské víry přemožena, až všemohoucí a milosrdný Spasitel vrátí člověku spásu, o kterou se svou vinou připravil. Bůh totiž člověka povolal a volá, aby k němu přilnul celou svou přirozeností ve věčném společenství neporušitelného božského života. Tohoto vítězství dosáhl Kristus, když svou smrtí osvobodil člověka od smrti a znovu vstal k životu. (15)((15/Srov. 1 Kor 15,56-57.)) Dobře zdůvodněná víra tedy dává kterémukoli přemýšlejícímu člověku odpověď na jeho úzkost z toho, co ho v budoucnosti čeká; zároveň mu poskytuje možnost být v Kristu ve spojení s milovanými bratry, kteří již zemřeli, a dává mu naději, že u Boha dosáhli pravého života.

FORMY A KOŘENY ATEISMU

19 Zvlášť významně je důstojnost člověka založena v jeho povolání ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku: existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále z lásky zachovává; jen tehdy žije plně podle pravdy, když tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli. Mnoho našich současníků však toto hluboké životní spojení s Bohem vůbec nechápe nebo je výslovně odmítá, takže ateismus je nutné počítat k nejzávažnějším skutečnostem naší doby a podrobit ho velmi pečlivému zkoumání.

Slovem ateismus se označují jevy, které se od sebe velmi liší. Někteří Boha výslovně popírají; jiní se domnívají, že člověk o něm nemůže naprosto nic tvrdit; jiní zkoumají otázku Boha takovou metodou, že se zdá, jako by tato otázka neměla smysl. Mnozí neoprávněně překračují hranice pozitivních věd a tvrdí, že se všechno dá vysvětlit pouze touto vědeckou metodou, anebo naopak vůbec neuznávají žádnou absolutní pravdu. Někteří člověka tak vyvyšují, že tím víra v Boha téměř ztrácí sílu; zdá se však, že jim jde více o zdůraznění člověka než o popření Boha. Jiní si vytvářejí takový obraz Boha, že představa, kterou odmítají, vůbec není Bůh evangelia. Jiní si otázky o Bohu vůbec nekladou; necítí totiž, jak se zdá, náboženský neklid a nechápou, proč by se ještě měli o náboženství zajímat. Ateismus mimoto nezřídka vzniká buď z vášnivého protestu proti zlu ve světě, anebo z toho, že se některým lidským hodnotám neprávem přisuzuje absolutnost, takže se stavějí ba místo Boha. Přístup k Bohu může často znesnadňovat i dnešní civilizace, ne snad sama o sobě, ale protože je příliš zapletena do pozemských věcí.

Jistě nejsou bez viny ti, kdo se proti hlasu svého svědomí vědomě snaží nepřipustit Boha do svého srdce a uhýbat náboženským otázkám; určitá odpovědnost za to však často padá i na věřící. Ateismus totiž, chápán ve své úplnosti není něco původního, nýbrž vzniká spíše z různých příčin, mezi které je třeba počítat i kritickou reakci proti náboženství, v některých zemích zvláště proti náboženství křesťanském. Proto mohou mít nemalý podíl na vzniku ateismu věřící tím, že zanedbávají náboženskou výchovu, zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve svém náboženském, mravním a sociálním životě; o nich platí, že pravou tvář Boha a náboženství spíše zastírají, než ukazují.

ATEISMUS JAKO SOUSTAVA

20 Moderní ateismus se často vyskytuje ve formě soustavy, která mimo jiné dovádí požadavek svéprávnosti člověka tak daleko, že vznáší námitky proti jakékoli závislosti člověka na Bohu. Vyznavači takového ateismu tvrdí, že svoboda záleží v tom, aby člověk byl sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie; podle jejich názoru to nelze sloučit s uznáním Pána, původce a cíle všech věcí, nebo to alespoň činí takové tvrzení zcela zbytečným. Tuto nauku může podporovat pocit moci, který člověku dodává dnešní technický pokrok.

Mezi formami současného ateismu nelze opomenout tu, která očekává osvobození člověka především od jeho osvobození hospodářského a sociálního. Tomuto osvobození prý stojí v cestě náboženství už svou povahou, neboť odvrací člověka od budování společnosti tím, že ho pozdvihuje k naději na budoucí a neskutečný život. Proto tam, kde se stoupenci této nauky dostanou k vládě, rozhodně bojují proti náboženství a šíří ateismus, zvláště ve výchově mládeže, i těmi prostředky nátlaku, které má po ruce státní moc.

POMĚR CÍRKVE K ATEISMU

21 Církev věrná svým závazkům jak vůči Bohu, tak vůči lidem nemůže jinak, než s pocitem bolesti a se vší rozhodností znovu – jako to učinila již dříve (16)((16/Srov. Pius XI., enc. Divini Redemptoris, 19.3.1937: AAS 29 (1937), 65-106; Pius XII., enc. Ad Apostolorum Principis, 29.6.1958: AAS 50 (1958), 601-614; Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 451-453; Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6.8.1964: AAS 56 (1964), 651-653.)) – odmítnout tyto zhoubné nauky a činy, které jsou v rozporu s rozumem i s obecnou lidskou zkušeností a zbavují člověka jeho vrozené velikosti.

Přesto však se snaží odkrýt v mysli ateistů skryté důvody popírání Boha. Vědoma si závažnosti otázek ateismem vyvolaných a vedena láskou ke všem lidem se domnívá, že je třeba zkoumat je vážně a do hloubky.

Církev je přesvědčena, že uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost má základ a dovršení právě v Bohu; vždyť Bohem stvořitelem byl člověk postaven do společnosti jako myslící a svobodný tvor; ale především je povolán jako syn ke společenství s Bohem samým a k účasti na jeho blaženosti. Církev dále učí, že se eschatologickou nadějí nezmenšuje význam pozemských úkolů, nýbrž spíše se jejich naplnění podpírá novými pohnutkami. Jestliže naopak tento božský základ a naděje ve věčný život chybí, je důstojnost člověka, jak se dnes můžeme často přesvědčit, vážně poškozena a záhady života a smrti, viny a bolesti zůstávají bez řešení, takže lidé nezřídka upadají do beznaděje.

Každý člověk zatím zůstává sám sobě nerozřešenou otázkou, kterou si nejasně uvědomuje. V určitých okamžicích, hlavně při závažnějších životních událostech, jí nikdo nemůže zcela uniknout. Na tuto otázku může dát úplnou a naprosto jistou odpověď jedině Bůh, který člověka volá k vyššímu myšlení a k pokornějšímu hledání.

Čelit ateismu lze jednak přiměřeným podáním nauky, jednak bezúhonným životem církve a jejích členů. Je přece úkolem církve, aby zpřítomňovala a činila jakoby viditelným Boha Otce a jeho vtěleného Syna a aby se pod vedením Ducha svatého neustále obnovovala a očišťovala. (17)((17/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. I, čl. 8: AAS 57 (1965), 12.)) Toho se dosáhne především svědectvím víry živé a zralé, totiž tak vychované, aby dovedla obtíže jasně rozeznat a překonat. Slavné svědectví o této víře podali a podávají mnozí mučedníci. Tato víra musí ukázat svou plodnost činnost tím, že pronikne celý, tedy i světský život věřících a povede je ke spravedlnosti a lásce, zvláště vůči chudým. K zjevování Boží přítomnosti pak nejvíce přispívá bratrská láska věřících, kteří spolu jednomyslně pracují pro víru v evangelium (18)((18/Srov. Flp 1,27.)) a jsou znamením jednoty.

Církev, přestože ateismus naprosto odmítá, přece upřímně vyznává, že k správnému budování tohoto světa musí přispívat všichni lidé, kteří v něm společně žijí, věřící i nevěřící. To se ovšem nemůže stát bez upřímné a rozumné výměny názorů. Lituje proto, že mezi věřícími a nevěřícími je diskriminace, kterou nespravedlivě zavádějí někteří vládní představitelé neuznávající základní práva lidské osoby. Pro věřící se dožaduje svobody jednání, aby jim bylo dovoleno v tomto světě budovat i Boží chrám. Ateisty vlídně zve, aby s otevřeným srdcem uvažovali o Kristově evangeliu.

Církev velmi dobře ví, že její poselství je v plném souladu s nejskrytějšími tužbami lidského srdce, neboť hájí vznešenost povolání člověka a vrací naději těm, kdo už přestali doufat ve svůj vyšší úděl. Její poselství člověka nejen v ničem nezkracuje, nýbrž poskytuje mu světlo, život a svobodu k jeho rozvoji; mimo ně nemůže lidské srdce nic uspokojit. „Stvořil jsi nás pro sebe“, Pane, „a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ (19)((19/Sv. Augustin, Confess. I, 1: PL 32, 661.))

KRISTUS, NOVÝ ČLOVĚK

22 Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. První člověk Adam byl předobrazem člověka budoucího, (20)((20/Srov. Řím 5,14; srov. Tertulián, De carnis resurr. 6: „Při tom, co bylo vytvořeno z hlíny, se myslelo na budoucího člověka Krista“: PL 2, 802 (848); CSEL 47, 33, ř. 12-13.)) totiž Krista Pána. Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání. Není tedy divu, že řečené pravdy v něm mají svůj zdroj a vyvrcholení.

On je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15); (21)((21/Srov. 2 Kor 4,4.)) je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou. Protože lidská přirozenost, kterou přijal, v něm nebyla zničena, (22)((22/Srov. 2. cařihr. koncil, kán. 7: „Ani Boží Slovo nebylo přeměněno v přirozenost těla, ani tělo nebylo přeměněno v přirozenost Slova“: Denz. 219 (428). – Srov. též 3. cařihr. koncil: „Jako totiž jeho přesvaté a neposkvrněné oduševnělé tělo nebylo zbožštěním zničeno (theóthesia úk anéréthé), nýbrž zůstalo ve svém vlastním stavu a ve své podstatě“: Denz. 291 (556). – Srov. Chalked. koncil: „musí se uznat v obou přirozenostech nesmíšeně, nezměněně, nerozděleně a neoddělitelně“: Denz. 148 (302).)) byla tím i v nás pozdvižena k vznešené důstojnosti. Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, (23)((23/Srov. 3. cařihr. koncil: „tak ani jeho lidská vůle nebyla zbožštěním zničena“: Denz. 291 (556).)) lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu. (24)((24/Srov. Žid 4,15.)) 

Nevinný Beránek svobodně prolil svou krev, a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem (25)((25/Srov. 2 Kor 5,18-19; Kol 1,20-22.)) a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu, takže každý z nás může říci spolu s apoštolem: Boží Syn „mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Tím, že za nás trpěl, nám nejen dal příklad, abychom šli v jeho šlépějích, (26)((26/Srov. 1 Petr 2,21; Mt 16,24; Lk 14,27.)) nýbrž i otevřel cestu; jdeme-li po ní, život i smrt se posvěcují a nabývají nového smyslu.

Křesťan, připodobněný obrazu Syna, jenž je prvorozený mezi mnohými bratry“, (27)((27/Srov. Řím 8,29; Kol 1,18.)) dostává „první dary Ducha“ (Řím 8,23), které ho uschopňují naplnit nový zákon lásky. (28)((28/Srov. Řím 8,1-11.)) Skrze toho Ducha, jenž je „zárukou, že nám jednou připadne dědictví“ (Ef 1,14), se celý člověk vnitřně obnovuje až k „vykoupení těla“ (Řím 8,23): „Když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“ (Řím 8,11). (29)((29/Srov. 2 Kor 4,14.)) Na křesťana jistě doléhá nutnost a povinnost bojovat v mnoha trápeních proti zlu a vytrpět i smrt; ale ve spojení s velikonočním tajemstvím, připodobněn Kristově smrti a posilněn nadějí, jde vstříc vzkříšení. (30)((30/Srov. Flp 3,10; Řím 8,17.))

To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost. (31)((31/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. II, čl. 16: AAS 57 (1965), 20.)) Kristus totiž zemřel za všechny, (32)((32/Srov. Řím 8,32.)) a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.

Takové a tak veliké je tajemství člověka, které věřícím, vyzařuje z křesťanského zjevení. Skrze Krista v Kristu se tedy osvětluje záhada bolesti a smrti, která nás mimo jeho evangelium drtí. Kristus vstal z mrtvých, svou smrtí zničil smrt a daroval nám život, (33)((33/Srov. byzantskou velikonoční liturgii.)) abychom se stali syny v Synu a volali v Duchu: Abba, Otče. (34)((34/Srov. Řím 8,15; Gal 4,6; Jan 1,12 a 1 Jan 3,1.))

KAPITOLA 2

LIDSKÉ SPOLEČENSTVÍ

ZÁMĚR KONCILU

23 Mezi hlavní rysy dnešního světa patří růst vzájemných vztahů mezi lidmi, velice podporovaný dnešním technickým pokrokem. K bratrskému rozhovoru lidí se však nedospívá takovýmto pokrokem, nýbrž hlouběji ve společenství osob, které vyžaduje vzájemnou úctu k jejich plné duchovní důstojnosti. Křesťanské zjevení značně napomáhá k rozvinutí takového společenství mezi osobami a zároveň nás přivádí k hlubšímu pochopení zákonů společenského života, které Stvořitel vepsal do duchovní a mravní přirozenosti člověka.

Protože se však nedávné dokumenty učitelského úřadu církve obšírně zabývaly výkladem křesťanského nauky o společnosti, (1)((1/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 401-464 a enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 257-304; Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6.8.1964: AAS 56 (1964), 609-659.)) koncil připomíná jen některé důležitější pravdy a ve světle zjevení podává výklad o jejich základech. Potom zdůrazňuje některé důsledky, které mají v dnešní době větší význam.

SPOLEČENSKÁ POVAHA POVOLÁNÍ ČLOVĚKA V BOŽÍM PLÁNU

24 Bůh, jenž se otcovsky o všechny stará, chtěl, aby všichni lidé vytvořili jednu rodinu a chovali se k sobě bratrsky. Neboť všichni, kdo byli stvořeni k obrazu Boha, který učinil, že „z jednoho člověka vzniklé lidské pokolení bydlí na celém zemském povrchu“ (Sk 17,26), jsou povoláni k jednomu a témuž cíli, totiž k samému Bohu.

Proto láska k Bohu a k bližnímu je první a největší přikázání. Písmo svaté nás učí, že lásku k Bohu nelze oddělovat od lásky k bližnímu: „(…) je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe’ (…) Naplněním zákona je tedy láska“ (Řím 13,9-10; srov. 1 Jan 4,20). To je dnes, kdy lidé stále více závisí jeden na druhém a kdy se svět stále více sjednocuje, zřejmě nanejvýš důležité.

Ba i sám Pán Ježíš svou modlitbou k Otci: „ať všichni jsou jedno (…) jako my jsme jedno“ (Jan 17,21-22), otvírá výhledy pro lidský rozum nedostupné, když naznačuje, že je jakási podobnost mezi jednotou božských osob a jednotou Božích dětí v pravdě a v lásce. Tato podobnost ukazuje, že člověk, jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého, může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého. (2)((2/Srov. Lk 17,33.))

VZÁJEMNÁ ZÁVISLOST MEZI LIDSKOU OSOBU A LIDSKOU SPOLEČNOST

25 Ze společenské povahy člověka je zřejmé, že pokrok lidské osoby a rozvoj společnosti na sobě vzájemně závisí. Vždyť lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky. (3)((3/Srov. sv. Tomáš, I Ethic. Lect. 1.)) Člověk tedy, jelikož život ve společnosti není něco, co mu bylo přidáno zvnějšku, roste ve všech svých schopnostech a může uskutečňovat své povolání stykem s ostatními, vzájemnými službami a rozhovorem s bratřími.

Ze společenských svazků, které jsou nutné k zdokonalení člověka, některé – jako rodina a stát – odpovídají jeho nejvnitřnější přirozenosti bezprostředněji, jiné pocházejí spíše z jeho svobodného rozhodnutí. V této naší době se z různých důvodů vzájemné vztahy a závislosti stále více množí, a tak vznikají různá sdružení a instituce jako veřejnoprávní, tak soukromoprávní. Tato skutečnost, která se nazývá socializací, sice není bez nebezpečí, ale přesto poskytuje mnoho výhod pro utvrzování a rozvoj dobrých vlastností lidské osoby a pro zajištění jejích práv. (4)((4/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 15.5.1961: AAS 53 (1961), 418; Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 15.5.1931: AAS 23 (1931), 222n.)) 

Lidská osoba získává ze společenského života mnoho pro to, aby dostála svému povolání, a to i náboženskému; nelze však popřít, že společenské prostředí, v němž lidé žijí a jímž jsou od malička obklopeni, je často odvádí od konání dobra a navádí ke špatnosti. Je jisté, že poruchy tak často se vyskytující ve společenském pořádku zčásti pocházejí z napětí v hospodářských, politických a sociálních strukturách. Ale jejich hlubší kořen je lidská pýcha a sobectví, jež rozvracejí i společenské prostředí. Kde je řád věcí postižen následky hříchu, člověk, rodící se již s náklonností ke zlému, nalézá nové podněty k hříchu; ty nemůže překonat bez rozhodného úsilí a bez pomoci milosti.

ROZVÍJENÍ OBECNÉHO BLAHA

26 Ze stále těsnější vzájemné závislosti, která postupně nabývá celosvětového rozsahu, plyne, že se obecné blaho – čili souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti – stává stále všeobecnějším; z toho vyplývají práva a povinnosti, které se týkají celého lidstva. Jakákoli skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ano i obecné blaho celé lidské rodiny. (5)((5/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra: AAS 53 (1961), 417.)) 

Zároveň však roste vědomí vysoké důstojnosti, která přísluší lidské osobě, protože převyšuje všechny věci a její práva i povinnosti jsou všeobecné a neporušitelné. Aby člověk vedl opravdu lidský život, je nutné zpřístupnit mu všecko to, co potřebuje, jako je strava, oděv, ubytování, právo na svobodnou volbu povolání a na založení rodiny, na výchovu, na práci, na dobrou pověst, na úctu, na náležitou informovanost, na jednání podle správných příkazů svého svědomí, na ochranu soukromého života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženských.

Společenský řád a jeho pokrok tedy musí být neustále zaměřen k dobru lidských osob, neboť uspořádání věci má být podřízeno řádu osob, a ne naopak, jak naznačil sám Pán, když řekl, že sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. (6)((6/Srov. Mk 2,27.)) Tento řád je třeba stále více rozvíjet tak, aby měl za základ pravdu, aby ho budovala spravedlnost a oživovala láska; ve svobodě musí nacházet stále lidštější rovnováhu. (7)((7/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris: AAS 55 (1963), 266.)) Aby se to mohlo uskutečnit, je třeba usilovat o obnovu smýšlení a provést rozsáhlé společenské přeměny.

Duch Boží, jenž řídí podivuhodnou prozřetelností běh času a obnovuje tvářnost země, je v tomto vývoji přítomný. Kvas evangelia probudil a stále probouzí v srdcích lidí nepotlačitelnou touhu po důstojnosti.

ÚCTA K LIDSKÉ OSOBĚ

27 Koncil nyní přistupuje k naléhavějším praktickým důsledkům a zdůrazňuje úctu k člověku: každý musí považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za „druhé já“ a musí mít ohled především na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka, (8)((8/Srov. Jak 2,15-16.)) jinak by se podobal onomu boháči, který vůbec nedbal o chudého Lazara. (9)((9/Srov. Lk 16,19-31.)) 

Zvláště v dnešní době máme naléhavou povinnost chovat se jako bližní vůbec ke každému člověku, a kdekoli se s ním potkáme, poskytnout mu účinnou službu, ať je to ode všech opuštěný starý člověk, ať nespravedlivě přehlížený pracující cizinec, ať vyhnanec, ať nemanželské dítě nezaslouženě trpící za hřích, kterého se nedopustilo, ať hladovějící, který se dovolává našeho svědomí a připomíná tím slova Páně: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 15,40).

Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.

ÚCTA A LÁSKA K ODPŮRCŮM

28 Úcta a láska se musí vztahovat také na ty, kdo ve věcech sociálních, politických nebo i náboženských smýšlejí a jednají jinak než my. Čím důvěrněji se totiž, s dobrotou a láskou, seznámíme s jejich způsobem myšlení, tím snadněji budeme moci začít s nimi rozhovor.

Láska a přívětivost nás ovšem nesmí učinit lhostejnými k pravdě a k dobru. Právě naopak, láska pobízí Kristovy učedníky k tomu, aby všem lidem zvěstovali pravdu o spáse. Je však třeba dělat rozdíl mezi bludem, který se musí vždycky odmítat, a mezi bloudícím, který si stále zachovává osobní důstojnost, i když jeho náboženské názory jsou mylné nebo ne zcela správné. (10)((10/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris: AAS 55 (1963), 299-300.)) Jen Bůh je soudce a zkoumá lidské srdce, a proto nám zakazuje vynášet soud o vnitřní vině kohokoliv. (11)((11/Srov. Lk 6,37-38; Mt 7,1-2; Řím 2,1-11; 14,10-12.)) 

Kristovo učení také vyžaduje, (12)((12/Srov. Mt 5,45-47.)) abychom odpouštěli příkoří, a rozšiřuje na všechny nepřátele příkaz lásky, který je přikázáním Nového zákona: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele’. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pronásledují a pomlouvají“ (Mt 5,43-44).

ZÁSADNÍ ROVNOST VŠECH LIDÍ A SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST

29 Všichni lidé mají duši obdařenou rozumem a byli stvořeni k Božímu obrazu, mají tedy tutéž přirozenost a tentýž původ. Byli vykoupeni Kristem, mají tedy totéž božské povolání a určení. Proto je třeba, aby se stále více uznávala základní rovnost všech. 

Je samozřejmé, že si nejsou všichni lidé rovni z hlediska rozdílů v tělesné zdatnosti a v rozumových nebo mravních schopnostech. Přesto však je třeba překonat a odstranit jakýkoli druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví, rasy, barvy, společenského postavení, jazyka nebo náboženství, poněvadž odporuje Božímu záměru. Je bolestná skutečnost, že tato základní práva člověka nejsou ještě všude plně zachovávána, např. když se ženám upírá možnost svobodně si zvolit manžela a vybrat životní stav, nebo přístup ke stejnému vzdělání a kultuře, jak je to dopřáno mužům.

Dále, i při existenci oprávněných rozdílů mezi lidmi, vyžaduje rovná důstojnost osob, aby se dospělo k lidštějším a spravedlivým životním podmínkám. Přílišné hospodářské a sociální nerovnosti mezi jednotlivými členy nebo národy jedné lidské rodiny působí pohoršení a odporují sociální spravedlnosti, slušnosti, důstojnosti lidské osoby i společenskému a mezinárodnímu míru.

Jak soukromé, tak veřejné instituce se mají snažit o to, aby sloužily důstojnosti a cíli člověka a zároveň aby rozhodně bojovaly proti jakékoli společenské nebo politické porobě a zachovávaly v každém politickém zřízení základní lidská práva. Tyto instituce mají postupně vytvářet kladný vztah k duchovním skutečnostem, které jsou nejvyšší ze všech; někdy ovšem může trvat dost dlouho, než se dospěje k žádoucímu stavu.

JE NUTNÉ PŘEKONAT INDIVIDUALISTICKOU ETIKU

30 Rozsah a rychlost změn s naléhavostí vyžaduje, aby se nikdo, kdyby třeba nevzal na vědomí vývoj nebo z netečnosti, nedržel čistě individualistické etiky. Povinnost spravedlnosti a lásky se stále více plní tím, že každý přispívá k obecnému blahu podle svých schopností a potřeb druhých lidí a také rozvíjí a podporuje veřejné i soukromé instituce, které slouží ke zlepšení životních podmínek. Jsou lidé, kteří sice hlásají velkorysé a velkomyslné koncepce, ale ve skutečnosti žijí, jako by je potřeby společnosti vůbec nezajímaly. V různých zemích je mnoho těch, kdo vůbec nedbají na sociální zákony a předpisy. A je dost i těch, kteří se nestydí vyhnout všelijakými podvody a úskoky spravedlivým daním a jiným povinnostem vůči společnosti. Jiní zanedbávají pravidla společenského života, například zdravotní opatření nebo dopravní předpisy, a neuvědomují si, že takovou nedbalostí ohrožují svůj i cizí život.

Považovat společenské závazky za jedny z hlavních povinností dnešního člověka a zachovávat je má být všem svaté. Čím více se totiž svět sjednocuje, tím je zřejmější, že úkoly, které se člověku kladou, překračují hranice jednotlivých skupin a postupně se rozšiřují na celý svět. Ale to se neuskuteční, jestliže nebudou jednotliví lidé a jejich skupiny v sobě pěstovat a ve společnosti šířit mravní a společenské ctnosti. S nutnou pomocí Boží milosti povstanou noví lidé a tvůrci nového lidství.

ODPOVĚDNOST A ÚČAST

31 Aby jednotliví lidé mohli lépe plnit příkazy svého svědomí vůči rozmanitým skupinám, k nimž patří, je nutné svědomitě je vychovávat k rozsáhlejší duševní kultuře s použitím těch velkých prostředků, které má dnes lidstvo k dispozici. Především výchova mládeže jakéhokoli společenského původu má být zaměřena tak, aby vyrůstali mužové a ženy nejen rozumově vzdělaní, ale i velikého srdce, neboť takové naše doba velmi potřebuje.

Ale k popsanému smyslu pro odpovědnost člověk sotva dospěje, jestliže mu životní podmínky nedovolí, aby si uvědomil svou důstojnost a plnil své povolání obětavou službou Bohu a bližnímu. Lidská svoboda často slábne, když se člověk dostává do krajní nouze; upadá i tenkrát, když se člověk oddává příliš pohodlnému životu a uzavírá se jakoby do krásné ulity. A naopak sílí, jestliže člověk přijímá nevyhnutelné obtíže společenského života, bere na sebe mnohotvárné požadavky lidského soužití a zavazuje se k službě lidskému společenství.

Je proto třeba povzbuzovat u všech ochotu účastnit se společných podniků. Zaslouží chválu, jak některé národy umožňují co největší části občanů podíl na řízení veřejných záležitostí v opravdové svobodě. Je ovšem nutné mít zřetel na reálnou situaci toho kterého národa a potřebnou autoritu veřejné moci. Aby však byli všichni občané ochotni zúčastnit se života různých skupin, z nichž se skládá společenský celek, je zapotřebí, aby v těch skupinách nacházeli hodnoty, které by je přitáhly a uzpůsobily k službě ostatním. Právem můžeme předpokládat, že budoucnost lidstva je v rukou těch, kteří jsou schopni dát budoucím generacím důvody k životu a naději.

VTĚLENÉ SLOVO A LIDSKÁ DŮSTOJNOST

32 Bůh nestvořil lidi, aby žili každý zvlášť, ale aby tvořili společenství; stejně tak si „nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil“. (13)((13/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. II, čl. 9: AAS 57 (1965), 12-13.)) Od samého počátku dějin spásy si vyvolil lidi nejen jako jednotlivce, ale jako členy určitého společenství. Tyto vyvolené Bůh při sdělování svého záměru nazval „svým lidem“ (Ex 3,7-12); s ním potom uzavřel na Sinaji úmluvu. (14)((14/Srov. Ex 24,1-8.)) 

Tento ráz pospolitosti byl dílem Ježíše Krista zdokonalen a dovršen. On, vtělené Slovo, se chtěl účastnit společenského života lidí. Byl přítomen na svatbě v Káně, vstoupil do Zacheova domu, jedl s celníky a hříšníky. Když zjevoval Otcovu lásku a vznešené povolání člověka, poukazoval na běžné skutečnosti společenského života a používal rčení a obrazy z denního života. Posvětil lidské a především rodinné vztahy, z nichž vyrůstá společenské soužití, a dobrovolně se podřídil zákonům své vlasti. Chtěl vést život dělníka své doby a země.

V kázání jasně přikázal Božím synům, aby se k sobě chovali jako bratři. V modlitbě prosil, aby všichni jeho učedníci byli „jedno“. Za všechny se vydal na smrt jako vykupitel všech. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15,13). Apoštolům přikázal hlásat poselství všem národům, aby se z lidstva stala Boží rodina, v níž bude láska naplněním zákona.

Prvorozený mezi mnoha bratry po své smrti a zmrtvýchvstání ustavil darem svého Ducha nové bratrské společenství všech, kdo ho přijímají s vírou a láskou, a to ve svém těle, v církvi. V tom těle jsou si všichni navzájem údy a mají si vzájemně prokazovat služby, neboť obdrželi různé dary.

Tato solidárnost má stále růst až do dne, kdy bude dovršena a kdy lidé spasení skrze milost, jako rodina milovaná Bohem a svým bratrem Kristem, vzdají Bohu dokonalou slávu.

KAPITOLA 3

LIDSKÁ ČINNOST VE SVĚTĚ

NASTÍNĚNÍ PROBLÉMU

33 Člověk se vždy snažil rozvíjet svůj život prací a důvtipem; zejména pomocí vědy a techniky nyní rozšířil a neustále rozšiřuje svou nadvládu téměř nad celou přírodou. Rozvojem nejrůznějších prostředků mezinárodních styků se lidská rodina ponenáhlu chápe a ustavuje jako jedno celosvětové společenství. Z toho vyplývá, že mnoho dobrého, co kdysi člověk očekával především od vyšších sil, dnes si už opatří vlastním přičiněním.

Tváří v tvář tomuto nesmírnému úsilí, do něhož je už zapojeno celé lidstvo, vyvstává v lidech mnoho otázek. Jaký je smysl a hodnota této aktivity? Jak užívat všech těch věcí? K jakému cíli směřuje usilování jednotlivců a společenských celků? Církev střežící poklad Božího slova, z něhož se čerpají náboženské a mravní zásady, nemá vždycky po ruce odpověď na každou jednotlivou otázku, ale snaží se spojit světlo zjevení se znalostmi všech lidí v zájmu jasného pochopení cesty, kterou lidstvo nedávno nastoupilo.

HODNOTA LIDSKÉ ČINNOSTI

34 Pro věřící je jisté jedno: lidská individuální i kolektivní činnost, neboli ono nesmírné úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní podmínky, uvažuje-li se samo o sobě, je ve shodě s Božím záměrem. Člověk stvořený k Božímu obrazu dostal příkaz podmanit si zemi se vším, co je na ní, a spravovat svět spravedlivě a svatě (1)((1/Srov. Gn 1,26-27; 9,2-3; Mdr 9,2-3.)) a uznáním Boha jako stvořitele všeho zaměřil k němu sebe i celý vesmír, aby podřízením všech věcí člověku bylo Boží jméno vznešené po celé zemi. (2)((2/Srov. Ž 8,7 a 10.)) 

To se týká i obvyklých každodenních prací. Muži a ženy, kteří vydělávají na živobytí sobě i rodině a svou činnost konají jako účelnou službu společnosti, mohou být právem přesvědčeni, že svou prací pokračují v díle Stvořitelově, jsou na prospěch svým bratřím a přispívají osobním přičiněním k uskutečnění Božího plánu v dějinách. (3)((3/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris: AAS 55 (1963), 297.))

Křesťany tedy vůbec nenapadá, aby stavěli proti sobě díla, která vytvořili lidé svým důvtipem a silou, a Boží moc, jako by rozumný tvor byl soupeřem Stvořitele; spíše jsou přesvědčeni, že vítězství lidstva jsou znamením Boží velikosti a plodem jeho nevýslovného rozhodnutí. Čím více však roste moc lidí, tím více se rozšiřuje odpovědnost jak jednotlivců, tak společenských celků. Z toho vysvítá, že křesťanské poselství neodvrací lidi od budování světa, ani je nevybízí k zanedbávání blaha bližních, ale spíše je k tomu zavazuje ještě přísněji. (4)((4/Srov. Poselství všem lidem, které poslali Otcové při zahájení 2. vat. koncilu 20. 10. 1962: AAS 54 (1962), 822-823.))

ŘÁD LIDSKÉ ČINNOSTI

35 Jak lidská činnost z člověka vychází, tak k němu i směřuje. Když člověk pracuje, nemění jenom svět a společnost, ale zdokonaluje i sám sebe. Mnohému se naučí, rozvíjí své schopnosti, vychází ze sebe a nad sebe. Takový růst je při správném pochopení vzácnější než vnější bohatství, které lze nashromáždit. Člověk má větší cenu pro to, co je, než pro to, co má. (5)((5/Srov. Pavel VI., projev k diplomatickému sboru 7.1.1965: AAS 57 (1965), 232.)) Podobně i všechno, co lidé dělají pro dosažení větší spravedlnosti, širšího bratrství a lidštějšího uspořádání společenských vztahů, je cennější než technický pokrok. Tento pokrok může poskytnout materiální podklad k povznesení člověka, avšak sám není s to je uskutečnit.

Toto je tedy pravidlo pro lidskou činnost: aby byla podle Božího plánu a Boží vůle v souladu s pravým dobrem lidstva a ponechala člověku jako jedinci i jako členu společnosti možnost rozvíjet své povolání do plnosti.

OPRÁVNĚNÁ AUTONOMIE POZEMSKÝCH SKUTEČNOSTÍ

36 Mnoho našich současníků, jak se zdá, má obavu, že by těsnější spojení mezi lidskou činností a náboženstvím ohrožovalo autonomii lidí, společenských skupin a vědecké práce.

Rozumíme-li autonomií pozemských skutečností to, že stvořené věci a společenské útvary mají vlastní zákony a hodnoty, které má člověk postupně poznávat, používat jich a pořádat je, pak je taková autonomie požadavek naprosto oprávněný; nejenže to vyžadují dnešní lidé, je to i shodné s vůlí Stvořitele. Z toho, jak byly stvořeny, mají všechny věci vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony i uspořádání; to všechno musí člověk respektovat a uznat právo jednotlivých oborů a techniky na vlastní metody. Když se tedy provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha. (6)((6/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katol. víře Dei Filius, kap. III: Denz. 1785-1786 (3004-3005).)) Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat tajemství skutečnosti, ten je, třeba i nevědomky, jakoby veden Bohem, který udržuje všechny věci a působí, že jsou to, co jsou. Budiž nám proto dovoleno vyslovit politování nad některými postoji, které se z nedostatečného pochopení pro oprávněnou autonomii vědy vyskytovaly někdy mezi křesťany. Vyvolaly sváry a spory a dovedly mnohé k názoru, že věda a víra jsou v rozporu. (7)((7/Srov. Pio Paschini, Vita e opere di Galileo Galilei, 2. sv., Vatikán 1964.)) 

Rozumí-li se však slovům „autonomie časných skutečností“ tak, že stvořené věci nejsou závislé na Bohu a že jich člověk může používat bez vztahu ke Stvořiteli, pak cítí každý, kdo uznává Boha, jak jsou takové názory mylné. Vždyť tvor se bez Stvořitele ztrácí. Ostatně všichni věřící jakéhokoli náboženského vyznání slyšeli vždycky v mluvě tvorstva jeho hlas a projev. Kromě toho: když se zapomene na Boha, lze těžko pochopit tvora.

LIDSKÁ ČINNOST NARUŠENÁ HŘÍCHEM

37 Písmo svaté souhlasně se zkušeností všech dob učí lidstvo, že lidský pokrok, který je velikým dobrem pro člověka, nese s sebou i velké pokušení: kde je totiž porušen řád hodnot a dobré smíšeno se zlým, jednotlivci i skupiny dbají jen o vlastní zájmy a ne o zájmy ostatních. Tak se stává, že svět už není místem opravdového bratrství a člověkova vzrůstající moc hrozí zničit samo lidstvo.

Celé dějiny lidstva totiž prostupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, (8)((8/Srov. Mt 24,13; 13,24-30 a 36-43.)) až do posledního dne. Člověk, zapletený do tohoto zápolení, musí neustále zápasit, aby přilnul k dobru; bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřního sjednocení.

Kristova církev v důvěře ve Stvořitelův plán uznává, že lidský pokrok může sloužit opravdovému štěstí člověka. Přesto však nemůže nepřipomenout apoštolova slova: „Nepřizpůsobujte se už tomuto věku“ (Řím 12,2), totiž tomu duchu marnosti a zloby, který přeměňuje lidskou činnost, určenou k službě Bohu a člověku, v nástroj hříchu.

Jak se dá tento neutěšený stav překonat? Křesťané prohlašují, že se veškerá lidská činnost, která je vlivem pýchy a nezřízené sebelásky denodenně ohrožena, musí Kristovým křížem a zmrtvýchvstáním očistit a zdokonalit. Člověk Kristem vykoupený, který se stal v Duchu svatém novým stvořením, může a musí milovat i věci Bohem stvořené. Přijímá je od Boha a hledí na ně a má je v úctě, jako by právě vyšly z Boží ruky. Děkuje za ně Dobrodinci a používá a dopřává si stvořených věcí v duchu chudoby a vnitřní svobody. To ho uvádí do pravého vlastního světa, jako by neměl nic, a zatím má všecko. (9)((9/Srov. 2 Kor 6,10.)) „Všecko je vaše. Vy však patříte Kristus a Kristus Bohu“ (1 Kor 3,22-23).

LIDSKÁ ČINNOST DOSPÍVÁ
VE VELIKONOČNÍM TAJEMSTVÍ K DOKONALOSTI

38 Boží Slovo, kterým bylo všecko stvořeno, se stalo tělem a přebývalo s lidmi na zemi; (10)((10/Srov. Jan 1,3 a 14.)) vstoupilo jako dokonalý člověk do dějin světa, pojalo je v sebe a soustředilo v sobě jako pod jednou hlavou. (11)((11/Srov. Ef 1,10.)) On sám zjevuje, „že Bůh je láska“ (1 Jan 4,8), a zároveň nás učí, že základní zákon lidské dokonalosti, a tedy také přetvoření světa, je nové přikázání lásky. Ty, kdo věří božské lásce, ujišťuje, že se všem otevírá cesta lásky a že snaha o uskutečnění všelidského bratrství není marná. Zároveň vybízí, abychom tuto lásku neuplatňovali jen ve velkých věcech, ale především v běžných životních okolnostech. Pro všechny nás hříšníky podstoupil smrt (12)((12/Srov. Jan 3,14-16; Řím 28,18.)) a svým příkladem učí, že je také třeba nést kříž, který tělo a svět klade na ramena těm, kdo hledají mír a spravedlnost. Zmrtvýchvstáním se Kristus stal Pánem, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, (13)((13/Srov. Sk 2,36; Mt 28,18.)) a mocí svého Ducha dále nyní působí v srdcích lidí; nejen že v nich vyvolává touhu po budoucím věku, ale zároveň tím i oduševňuje, očišťuje a posiluje ušlechtilé úmysly, jimiž se lidská rodina snaží zlidštit svůj život a podřídit tomuto cíli celou zemi. Dary Ducha jsou však různé: jedny volá k tomu, aby podali viditelné svědectví touhy po domově u Boha a udržovali ji živou v lidské rodině, jiné vyzývá, aby se věnovali pozemské službě člověka a připravovali touto službou předpoklady pro nebeské království. Všechny však osvobozuje, aby nedbali na sebe a využívali všech sil země pro život člověka, a tak směřovali do budoucna, kdy se lidstvo samo stane Bohu příjemnou obětí. (14)((14/Srov. Řím 15,16.)) 

Jako zálohu na tuto naději a posilující pokrm na cestu zanechal Pán svým věrným tu svátost víry, v níž se člověkem vypěstované plody přírody proměňují v oslavené tělo a krev; je to večeře bratrské pospolitosti a předkrm nebeské hostiny.

NOVÁ ZEMĚ A NOVÉ NEBE

39 Neznáme čas, kdy dospěje k svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. (15)((15/Srov. Sk 1,7.)) Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, (16)((16/Srov. 1 Kor 7,31; sv. Irenej, Adversus Haereses V, 36, 1: PG 7, 1222.)) ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost (17)((17/Srov. 2 Kor 5,2; 2 Petr 3,13.)) a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji. (18)((18/Srov. 1 Kor 2,9; Zj 21,4-5.)) Tehdy bude přemožena smrt, Boží synové budou v Kristu vzkříšeni a to, co bylo zaseto ve slabosti a porušitelnosti, obleče neporušitelnost; (19)((19/Srov. 1 Kor 15,42 a 53.)) zůstane však láska a její dílo, (20)((20/Srov. 1 Kor 13,8; 3,14.)) a veškeré tvorstvo, které Bůh stvořil pro člověka, bude osvobozeno z otročení nicotnosti. (21)((21/Srov. Řím 8,19-21.)) 

Dostali jsme napomenutí, že člověku nic neprospěje, kdyby získal celý svět, ale ztratil sebe. (22)((22/Srov. Lk 9,25.)) Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti. (23)((23/Srov. Pius XI., enc. Quadragesimo anno: AAS 23 (1931), 207.))

Neboť hodnoty lidské důstojnosti, bratrského společenství a svobody, všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království, „království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje“. (24((24/Srov. Římský misál, preface svátku Krista Krále.)) Toto království je tajemně přítomno už zde na zemi; s příchodem Páně však bude dovršeno.

KAPITOLA 4 

ÚKOL CÍRKVE V DNEŠNÍM SVĚTĚ

VZÁJEMNÝ VZTAH MEZI CÍRKVÍ A SVĚTEM

40 Všecko, co jsme řekli o důstojnosti lidské osoby, o lidském společenství a o hlubokém smyslu lidské činnosti, tvoří základ vztahu mezi církví a světem i podklad pro jejich vzájemný dialog. (1)((1/Srov. Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, III: AAS 56 (1964), 637-659.)) V této kapitole tedy předpokládáme všechno, co již tento sněm prohlásil o tajemství církve; nyní se musíme zabývat církví z hlediska její přítomnosti ve světě, soužití a součinnosti s ním.

Církev, pocházející z lásky věčného Otce, (2)((2/Srov. Tit 3,4; filanthrópia.)) v čase založená Kristem Vykupitelem a shromážděná v Duchu svatém, (3)((3/Srov. Ef 1,3; 5-6; 13-14; 23.)) má spásný a eschatologický cíl, který je plně dosažitelný jen v budoucím věku. Je však přítomna už zde na zemi a složena z lidí, členů pozemské obce; ti jsou povoláni k tomu, aby už v dějinách lidského pokolení vytvořili rodinu Božích dětí, která má neustále růst až do příchodu Pána. Byla spojena vjedno v zájmu přijímání nebeských statků a byla jimi bohatě obdařena, Kristem „ustavena a uspořádána na zemi jako společnost“ (4)((4/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. I, čl. 8: AAS 57 (1965), 12.)) a vybavena „prostředky umožňujícími její viditelnou a společenskou jednotu.“ (5)((5/Srov. tamtéž, kap. II, čl. 9: AAS 57 (1965), 14; srov. čl. 8: AAS 57 (1965), 11.)) Tak je církev zároveň „viditelné shromáždění i duchovní společenství“, (6)((6/Srov. tamtéž, kap. I, čl. 8: AAS 57 (1965), 11.)) jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, (7)((7/Srov. tamtéž, kap. IV, čl. 38: AAS 57 (1965), 43, s pozn. 120.)) kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu.

Toto prolínání pozemské a nebeské obce lze postihnout jen vírou, ba zůstává tajemstvím lidských dějin, které až do úplného zjevení slávy Božích synů budou uváděny v nepořádek hříchem. Když ovšem církev sleduje svůj cíl, to je spásu, nejenže zprostředkuje člověku božský život, nýbrž také nějakým způsobem ozařuje jeho odleskem celý svět; hlavně tím, že ozdravuje důstojnost lidské osoby, upevňuje soudržnost lidské společnosti a dodává každodennímu lidskému počínání hlubší smysl a význam. Církev je přesvědčena, že prostřednictvím svých jednotlivých členů a celé své pospolitosti může takto přispět ke zlidštění lidské rodiny a jejích dějin.

Kromě toho katolická církev ráda a velmi oceňuje to, čím jiné křesťanské církve a církevní společenství přispěly a přispívají společnou prací ke splnění tohoto úkolu. Zároveň je pevně přesvědčena, že ji v připravování cesty evangeliu může rozsáhle a rozmanitě podporovat svět, jednotliví lidé i lidská společnost, svými kvalitami a aktivitou. Uvádíme proto některé všeobecné zásady týkající se náležitého rozvoje vzájemné výměny a pomoci ve věcech, které jsou církvi i světu nějak společné.

PODPORA, KTEROU SE CÍRKEV SNAŽÍ POSKYTNOUT JEDNOTLIVCŮM

41 Dnešní člověk je na cestě k plnějšímu rozvinutí své osobnosti a k postupnému objevování a uplatňování svých práv. Protože však bylo církvi svěřeno poslání ukazovat tajemství Boha, který je posledním cílem člověka, odkrývá církev člověku zároveň i smysl jeho vlastní existence, totiž nejhlubší pravdu o člověku. Církev ví dobře, že jedině Bůh, jemuž slouží, dává odpověď na nejvnitřnější touhy lidského srdce, které se nemůže plně nasytit žádným pozemským pokrmem. Ví také, že člověk, neustále pobádaný Duchem Božím, nemůže nikdy zůstat úplně lhostejný vůči náboženskému problému; to potvrzuje nejenom zkušenost minulých století, ale i mnoho svědectví z naší doby. Člověk bude mít vždycky přinejmenším nejasnou touhu poznat smysl svého života, své činnosti a své smrti. Už sama přítomnost církve vyvolává v jeho mysli tyto problémy. Avšak jedině Bůh, který člověka stvořil k svému obrazu a vykoupil ho z hříchu, dává na tyto otázky vyčerpávající odpověď, a to zjevením, které přišlo v Kristu, jeho Synu, jenž se stal člověkem. Kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem.

Pomocí této víry může církev vymanit důstojnost lidské osoby z vlivu jakéhokoli názorového kolísání, když se například příliš snižuje nebo neúměrně vynáší člověkova tělesnost. Žádným lidským zákonem se nemůže tak dobře zabezpečit osobní důstojnost a svoboda člověka jako Kristovým evangeliem, svěřeným církvi. Evangelium totiž zvěstuje a vyhlašuje svobodu Božích dětí, zavrhuje každé otroctví, které koneckonců pochází z hříchu, (8)((8/Srov. Řím 8,14-17.)) má v úctě důstojnost svědomí a jeho svobodné rozhodování, neustále vybízí ke znásobení všech lidských hřiven pro službu Bohu i pro dobro lidí a všechny doporučuje lásce všech. (9)((9/Srov. Mt 22,39.)) To se shoduje se základním zákonem křesťanského řádu spásy. Ačkoliv tentýž Bůh je stvořitel i spasitel, pán dějin člověka i dějin spásy, přece se právě v tomto Božím řádu spravedlivá autonomie tvora a zvláště člověka nejenom neruší, ale spíše vrací k původní důstojnosti a upevňuje se v ní.

Církev proto mocí evangelia, které jí bylo svěřeno, vyhlašuje práva člověka a uznává a velmi cení dynamismus dnešní doby, s nímž se tato práva všude podporují. Toto hnutí je ovšem třeba naplnit duchem evangelia a zajistit je proti jakémukoli druhu nepravé autonomie. Býváme v pokušení myslit si, že naše osobní práva jsou jen tehdy plně zachována, když vůbec nejsme vázáni normami Božího zákona. Tímto způsobem se ovšem důstojnost lidské osoby nezachraňuje, ale spíše ničí.

POMOC, KTEROU SE CÍRKEV SNAŽÍ POSKYTNOUT
LIDSKÉ SPOLEČNOSTI

42 Jednotu lidské rodiny velmi posiluje a doplňuje jednota Božích dětí, založená v Kristu. (10)((10/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. II, čl. 9: AAS 57 (1965), 12-14.)) 

Vlastní poslání, které Kristus svěřil své církvi, nepatří do oblasti politické, hospodářské nebo sociální; cíl, který jí vytkl, je rázu náboženského. (11)((11/Srov. Pius XII., projev k historikům a umělcům, 9.3.1956: AAS 48 (1956), 212: „Její božský zakladatel Ježíš Kristus jí nedal ani pověření ani cíl v oblasti kultury. Cíl, který jí dává Kristus, je přísně náboženský (…) Církev má vést lidi k Bohu, aby se mu oddali bez výhrad (…) Církev nesmí nikdy ztratit ze zřetele tento cíl přísně náboženský a nadpřirozený. Smysl veškeré její činnosti, až po poslední kánon jejího zákoníku, nemůže být jiný než vést k tomuto cíli přímo nebo nepřímo.“)) Přesto však právě z tohoto náboženského poslání vyplývají úkoly, světlo a síla, které mohou sloužit k vybudování a upevnění lidské společnosti podle Božího zákona. Stejně tak, když je to potřebné, církev může, ba musí podle dobových a místních okolností podněcovat akce sloužící všem, zvláště strádajícím, jako například akce dobročinné a podobné.

Církev má uznání pro všechno dobré v dnešním společenském dynamismu, zejména pro vývoj směrem k jednotě a proces zdravé socializace a občanského i hospodářského sdružování. Podporování jednoty je v souladu s vlastním posláním církve, neboť ona je :v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“. (12)((12/2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. I, čl. 1: AAS 57 (1965), 5.)) Tak ukazuje světu, že pravá vnější společenská jednota vyvěrá z jednoty myslí a srdcí, totiž z té víry a lásky, kterými je v Duchu svatém položen základ její nerozhodné jednoty. Síla, kterou je církev schopna vlévat dnešní lidské společnosti, záleží ve víře a lásce, které působí na život, a ne v nějaké zevnější nadvládě uplatňované ryze lidskými prostředky.

Protože se církev svým posláním a svou podstatou neváže na žádnou určitou formu lidské kultury nebo na politický, hospodářský či sociální systém, může být pro tuto svou všeobecnost těsným pojítkem mezi různými lidskými společenstvími a národy, pokud jí ovšem budou důvěřovat a skutečně jí přiznají opravdovou svobodu, nutnou k plnění tohoto jejího poslání. Církev tedy nabádá své děti, ale i všechny lidi, aby překonávali všechny neshody mezi národy a rasami v tomto rodinném duchu Božích dětí a aby oprávněným lidským sdružením zajišťovali vnitřní pevnost.

Všechno pravdivé, dobré a spravedlivé v nejrůznějších institucích, které si lidstvo vytvořilo a nepřetržitě vytváří, má koncil ve velké úctě. Prohlašuje kromě toho, že církev hodlá všechny takové instituce podporovat a rozvíjet, pokud to na ní záleží a pokud to na ní záleží a pokud se to srovnává s jejím posláním. Nic si nežádá vřeleji, než aby mohla sloužit blahu všech a svobodně se rozvíjet pod jakoukoli vládou, která uznává základní práva osoby i rodiny a požadavky obecného blaha.

POMOC, KTEROU SE CÍRKEV SNAŽÍ POSKYTNOUT
LIDSKÉ ČINNOSTI PROSTŘEDNICTVÍM KŘESŤANŮ

43 Koncil vybízí křesťany jakožto příslušníky obojí společnosti, aby se snažili plnit své světské povinnosti, a to v duchu evangelia. Je sice pravda, že zde nemáme trvalou vlast, ale hledáme budoucí; (13)((13/Srov. Žid 13,14.)) jsou však na omylu ti, kdo se domnívají, že proto mohou zanedbávat své pozemské povinnosti, neboť si neuvědomují, že právě víra je k jejich plnění zavazuje ještě více, a to každého podle jeho povolání. (14)((14/Srov. 2 Sol 3,6-13; Ef 4,28.)) Neméně se však mýlí ti, kdo se naopak domnívají, že se mohou tak pohroužit do světských záležitostí, jako by tyto záležitosti byly úplně mimo náboženský život, protože ten podle nich záleží pouze v obřadech a v zachovávání některých mravních povinností. Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby. Toto pohoršení prudce odsuzovali již ve Starém zákoně proroci (15)((15/Srov. Iz 58,1-12.)) a v Novém zákoně ještě přísněji sám Ježíš Kristus za ně hrozil těžkými tresty. (16)((16/Srov. Mt 23,3-33; Mk 7,10-13.)) Nestavme proto nesprávně proti sobě činnost v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé. Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu. Křesťané, jdoucí za příkladem Krista, jenž pracoval jako řemeslník, se mají spíše radovat, že mohou vykonávat všechny své pozemské činnosti a uvádět přitom v jednu živoucí syntézu lidské, domácí, výdělečné, vědecké i technické úsilí s náboženskými hodnotami, pod jejichž nejvyšším vedením se všecko uvádí do souladu k Boží slávě.

Světské povinnosti a činnosti jsou vlastní, i když ne výlučná záležitost laiků. Když tedy jednají jako občané světa, ať jednotlivě nebo sdružení, budou zachovávat zákony vlastní každému oboru, ale budou se také snažit získat na tomto poli skutečnou odbornost. Ochotně budou spolupracovat s lidmi, kteří mají stejné úkoly. Jestliže uznávají požadavky víry a čerpají z ní sílu, ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji. Jejich svědomí předem dobře formovanému přísluší úkol snažit se o uplatnění Božího zákona v životě pozemské obce. Od kněží ať laici očekávají duchovní světlo a posilu. Ať se však nedomnívají, že jejich pastýři jsou vždycky takoví odborníci, aby, když vznikne jakýkoli nový problém, i závažný, mohli mít pohotově konkrétní řešení, anebo že právě to je jejich poslání; spíše ať sami jednají na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti a s pozorným zřetelem k nauce učitelského úřadu církve. (17)((17/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, IV: AAS 53 (1961), 456-457 a 1: tamtéž 407, 410-411.))

Mnohdy je už křesťanský pohled na skutečnost přivede k určitému řešení v konkrétní situaci. Jiní věřící však, jak se často a oprávněně stává, budou s nemenší upřímnosti o téže věci soudit jinak. Jestliže řešení podaná tou nebo onou stranou mnozí jiní, i mimo úmysl stran, snadno spojují s poselstvím evangelia, musí mít na paměti, že v takových případech nikomu není dovoleno dovolávat se církevní autority výlučně ve prospěch svého názoru. Ať se však vždycky snaží objasnit vše upřímným rozhovorem, při němž zachovají vzájemnou lásku a dají se vést především starostí o obecné blaho.

Laici, kteří se činně podílejí na celém životě církve, nejenže jsou povinní prodchnout svět křesťanským duchem, ale jsou též povoláni k tomu, aby byli za všech okolností, právě uprostřed lidské společnosti, Kristovými svědky.

Biskupové, kterým byl svěřen úkol řídit Boží církev, musí spolu se svými kněžími kázat Kristovo poselství tak, aby bylo evangeliem osvětleny všechny pozemské aktivity věřících. Kromě toho musí mít všichni pastýři na paměti, že svým každodenním životem a péčí (18)((18/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. III, čl. 28: AAS 57 (1965), 34-35.)) ukazují světu tvář církve, podle níž lidé soudí o síle a pravdivosti křesťanského poselství. Spolu s řeholníky a svými věřícími mají slovem i životem dokazovat, že církev už svou přítomností, se všemi dary, které přináší, je nevyčerpatelným zdrojem těch duchovních sil, které dnešní svět nejvíce potřebuje. Neustálým studiem se musí připravovat, aby se mohli účastnit dialogu se světem a s lidmi nejrůznějších názorů. Především ať chovají v srdci slova tohoto koncilu: „Lidstvo dnes stále více směřuje k jednotě politické, hospodářské a společenské, a proto je obzvláště třeba, aby kněží společnou péčí a prací, pod vedením biskupů a nejvyššího velekněze, vymýtili jakoukoli roztříštěnost, aby tak bylo celé lidstvo přivedeno k jednotě Boží rodiny“. (19)((19/Tamtéž, kap. III, čl. 28: AAS 57 (1965), 35-36.)) 

I když církev mocí Ducha svatého zůstala věrnou nevěstou svého Pána a nikdy nepřestala být znamením spásy ve světě, přece dobře ví, že mezi jejími údy, (20)((20/Srov. sv. Ambrož, De virginitate, cap. VIII, n. 48: PL 16, 278.)) ať kleriky nebo laiky, nechyběli v průběhu tolika století lidé, kteří se zpronevěřili Božímu Duchu. I v dnešní době církev ví, jak veliká vzdálenost dělí poselství, které přináší, od lidské slabosti těch, jimž bylo svěřeno evangelium. Ať dějiny soudí tyto nedostatky jakkoli, my si je musíme uvědomovat a rozhodně proti nim bojovat, aby nebyly na škodu šíření evangelia. Církev též ví, jak musí staletou zkušeností neustále zrát ve svém vztahu k světu. Vedena Duchem svatým matka církev bez přestání „vybízí své děti k očišťování a k obnově, aby na tváři církve jasněji zářilo Kristovo znamení“. (21)((21/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. II, čl. 15: AAS 57 (1965), 20.))

POMOC, KTEROU CÍRKEV PŘIJÍMÁ OD DNEŠNÍHO SVĚTA

44 Jako je v zájmu světa uznat církev jako společenskou skutečnost dějin a jejich kvas, tak i církev si je vědoma, že přijala mnoho z dějin a vývoje lidstva.

Zkušenost minulých století, rozvoj věd, poklady skryté v různých formách lidské kultury, kterými se projevuje stále úplněji přirozenost člověka a otvírají se nové cesty k pravdě, to všechno prospívá také církvi. Od samého počátku svých dějin se naučila vyjadřovat Kristovo poselství pomocí pojmů a jazyků různých národů a nadto se snažila osvětlit je moudrostí filozofů; to proto, aby přizpůsobila evangelium, pokud to bylo možné, chápavosti širokých vrstev i nárokům vzdělanců. Toto přizpůsobené kázání zjeveného slova musí zůstat zákonem veškeré evangelizace. Tak se totiž v každém národě vytváří možnost vyjádřit vlastním způsobem Kristovo poselství a zároveň se rozvíjí živý styk mezi církví a různými národními kulturami. (22))((22/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. II, čl. 13: AAS 57 (1965), 17.)) K rozvoji takového styku potřebuje církev především v dnešní době s jejími rychlými změnami a s rozrůzněným myšlením zejména pomoc lidí, kteří žijí ve světě, a proto se vyznají v různých institucích a oborech a chápou jejich mentalitu; mohou být věřící nebo i nevěřící. Je věcí celého Božího lidu a zvlášť duchovních pastýřů a teologů s pomocí Ducha svatého poslouchat, chápat a vykládat, co všechno naše doba říká, a ve světle Božího slova to posuzovat, aby se mohla zjevená pravda stále hlouběji chápat, lépe poznávat a přiměřeněji podávat.

Jelikož má církev viditelnou společenskou strukturu, jež je znamením její jednoty v Kristu, může být obohacena a obohacuje se i vývojem společenského života člověka; ne jako by něco chybělo v ústavě, kterou jí dal Kristus, ale tak, že se hlouběji poznává, lépe vyjadřuje a vhodněji přizpůsobuje naší době. Církev s povděkem vidí, že jako celek neméně než prostřednictvím svých jednotlivých synů přijímá různou pomoc od lidí jakéhokoli společenského stupně nebo postavení. Kdokoli tedy podporuje lidské společenství v oblasti rodiny, kultury, hospodářského a společenského života i politiky národní a mezinárodní, poskytuje podle Božího plánu také církevnímu společenství nemalou pomoc ve věcech, v nichž ono závisí na vnějším prostředí. Církev dokonce uznává, že mnoho získala a může získat i z odporu svých protivníků a pronásledovatelů. (23)((23/Srov. sv. Justin, Dialogus cum Tryphone, cap. 110: PG 6, 729; ed. Otto 1897, 391-393: „(…) ale čím více nás pronásledují, tím více jiných věrných a zbožných přibývá skrze Ježíše.“ Srov. Tertulián, Apologeticus, cap. L, 13: PL 1, 534; Corpus Christ., ser. lat. I, 171: „Tím více je nás, čím více nás kosíte; semeno je krev křesťanů!“ Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. II, čl. AAS 57 (1965), 14.)) 

KRISTUS, ALFA A OMEGA

45 Ať církev světu pomáhá, nebo od světa pomoc přijímá, jde vždycky jen za jedním: aby přišlo Boží království a uskutečnila se spása celého lidstva. Všechno dobro, které Boží lid během svého pozemského putování může poskytnout lidské rodině, plyne z toho, že církev je „všeobecná svátost spásy“, (24)((24/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, kap. VII, čl. 48: AAS 57 (1965), 53.)) která zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem.

Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak – jako dokonalý člověk – všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. (25)((25/Srov. Pavel VI., proslov 3.2.1965: L’Osservatore Tomano, 4.2.1965.)) Jeho vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých. Jeho Duchem oživeni a shromážděni putujeme směrem k dovršení lidských dějin, jež je v plné shodě s plánem jeho lásky: „sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10).

Sám Pán praví: „Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec“ (Zj 22,12-13).

ČÁST DRUHÁ

NĚKTERÉ NALÉHAVĚJŠÍ PROBLÉMY

PŘEDMLUVA

46 Když koncil vyložil, jakou důstojnost má lidská osoba a jaký je osobní a společenský úkol, který je povolána na světě splnit, obrací nyní ve světle evangelia a lidské zkušenosti pozornost všech na některé naléhavější potřeby naší doby, jež se lidstva nejvíce dotýkají.

T mnoha problémů, které dnes kdekoho naplňují starostí, je třeba se zvláště zmínit o manželství a rodině, o kultuře, o hospodářsko-společenském a politickém životě, o solidaritě mezi národy a o míru. Na tyto jednotlivé otázky je třeba vrhnout světlo Kristových zásad; ty ať vedou věřící a poskytují jasno všem lidem při hledání řešení tolika obtížných problémů.

KAPITOLA 1

JAK PODPOŘIT DŮSTOJNOST

MANŽELSTVÍ A RODINY

MANŽELSTVÍ A RODINA V DNEŠNÍM SVĚTĚ

47 Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství. Křesťané spolu se všemi, kteří si váží tohoto společenství, upřímně vítají různé formy pomoci, kterými se dnes podporuje a v životě pěstuje toto společenství lásky a jimiž se pomáhá manželům a rodičům v jejich vznešeném úkolu. Doufají, že to přinese ještě lepší výsledky, a snaží se k tomu přispět.

Důstojnost této instituce však není všude stejně zřejmá, protože ji zatemňuje mnohoženství, nákaza rozvodovosti, takzvaná volná láska a jiné deformace. Dále se manželská láska často znesvěcuje sobectvím, rozkošnictvím a nedovolenými zásahy proti plození. Mimoto dost závažně narušují rodinu dnešní hospodářské, společensko-psychologické a občanské poměry. Konečně se v některých částech světa pozorují s obavami problémy související s rostoucí hustotou zalidnění. To všechno naplňuje úzkostí svědomí lidí. Přesto se však životnost a odolnost manželské a rodinné instituce projevuje i v tom, že hluboké proměny dnešní společnosti, navzdory obtížím, které z nich vyplývají, velmi často a různým způsobem ozřejmují pravou povahu této instituce.

Koncil proto zamýšlí objasnit některé body církevní nauky, aby tak poučil a posílil křesťany a všechny lidi, kteří se snaží hájit a podporovat původní důstojnost a vynikající posvátnou hodnotu manželského stavu.

SVATOST MANŽELSTVÍ A RODINY

48 Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem. A tak lidským úkonem, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný; tento posvátný svazek nezávisí na lidské libovůli, a to z ohledu na dobro manželů, potomstva i společnosti. Sám Bůh je původce manželství, které má rozličná dobra a rozličné cíle. (1)((1/Srov. sv. Augustin, De bono coniungali: PL 40, 375-376 a 394; sv. Tomáš, Summa Th., Suppl. q. 49, a. 3, ad 1; Decretum pro Armenis: Denz. 702 (1327); Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 543-555; Denz. 2227-2238 (3703-3714).)) To všechno má nesmírnou důležitost pro pokračování lidského rodu, pro rozvoj osobnosti jednotlivých členů rodiny a jejich věčný osud, pro důstojnost, stálost, mír a blaho rodiny i celé lidské společnosti. Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky. A tak muž a žena, kteří dík manželskému svazku „nejsou už dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6), prokazují si důvěrným spojením svých osob a činností vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji jí dosahují. Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu. (2)((2/Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 546-547; Denz. 2231 (3706).)) 

Kristus Pán bohatě požehnal této mnohotvárné lásce, která vytryskla z božského zdroje lásky a byla utvořena po vzoru jednoty mezi ním a církví. Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti, (3)((3/Srov. Oz 2; Jer 3,6-13; Ez 16 a 23; Iz 54.)) tak nyní Spasitel lidí a Snoubenec církve (4)((4/Srov. Mt 9,15; Mk 2,19-20; Lk 5,34-35; Jan 3,29; 2 Kor 11,2; Ef 5,27; Zj 19,7-8; 21,2 a 9.)) vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství. Zůstává pak s nimi, aby, tak jako on miloval církev a vydal sám sebe za ni, (5)((5/Srov. Ef 5,25.)) i manželé milovali jeden druhého ve vzájemné oddanosti s trvalou věrností. Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce; vykupitelskou silou Kristovou a spásonosným působením církve se usměrňuje a obohacuje, aby manželé byli účinně vedeni k Bohu a dostalo se jim pomoci a posily v jejich vznešeném úkolu otce a matky. (6)((6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium: AAS 57 (1965), 15-16; 40-41; 47.)) Proto jsou křesťanští manželé posilováni a jakoby svěceni k povinnostem a důstojnosti svého stavu zvláštní svátostí; (7)((7/Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 583.)) její silou plní svůj úkol v manželství a v rodině a prodchnuti Kristovým duchem, jenž naplňuje celý jejich život vírou, nadějí a láskou, spějí stále více k vlastní dokonalosti a k vzájemnému posvěcení, a tím i ke společné oslavě Boha.

Budou-li rodiče předcházet příkladem a rodinnou modlitbou, pak děti a vůbec všichni, kdo žijí v rodinném kruhu, naleznou snadněji cestu lidskosti, spásy a svatosti. Manželé, když dostanou důstojnost i úlohu otcovství a mateřství, budou svědomitě plnit povinnost výchovy, zvláště náboženské, která patří především jim.

Děti jako živoucí údy rodiny přispívají svým způsobem k posvěcení rodičů. Vděčností, úctou a důvěrou mají odpovídat na dobrodiní rodičů a při nich jako prvé děti stát v neštěstí a ve stáří. Vdovství, statečně přijaté jako pokračování povolání k manželskému životu, ať je všemi ctěno. (8)((8/Srov. 1 Tim 5,3.)) Rodina se bude velkomyslně dělit o své duchovní bohatství i s jinými rodinami. Jelikož křesťanská rodina vzchází z manželství, jež je obrazem úmluvy lásky mezi Kristem a církví i účastí na ní, (9)((9/Srov. Ef 5,32.)) má přispívat k poznání živé Spasitelovy přítomnosti ve světě a pravé povahy církve jak manželskou láskou, velkomyslnou plodností, jednotou a věrností, tak i láskyplnou spoluprací všech členů.

MANŽELSKÁ LÁSKA

49 Boží slovo mnohokrát vybízí snoubence a manžele, aby živili a rozvíjeli své zasnoubení čistou láskou a své manželství nerozdělenou láskou. (10)((10/Srov. Gn 2,22-24; Př 5,18-20; 31,10-31; Tob 8,4-8; Pís 1,1-3; 2,16; 2,16; 4,16-5,1; 7,8-11; 1 Kor 7,3-6; Ef 5,25-33.)) I v naší době si mnozí lidé váží lásky mezi manželem a manželkou, projevované různými způsoby v souladu s dobrými mravy různých národů a dob. Je to láska svrchovaně lidská, neboť ji dobrovolná náklonnost vede od jedné osoby k druhé osobě, a proto zahrnuje dobro celého člověka; je tudíž schopna dodat tělesným i duševním projevům zvláštní důstojnost a povýšit je na prvky a známky příznačné pro manželské přátelství. Pán ozdravil, zdokonalil a povýšil tuto lásku zvláštním darem své milosti a lásky. Taková láska, spojující lidské s božským, přivádí manžele k svobodnému vzájemnému darování, ověřovanému něžným citem i činem, a prostupuje celý jejich život; (11)((11/Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 547-548; Denz. 2232 (3707).)) ba právě svým velkodušným projevováním se láska zdokonaluje a roste. Daleko tedy převyšuje pouhou sobecky pěstovanou erotickou přitažlivost, která velice rychle a uboze vyprchá.

Tato láska se jedinečně vyjadřuje a dovršuje v úkonu, který je manželství vlastní. Proto skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje. Tato láska, upevněná vzájemným závazkem a hlavně posvěcena Kristovou svátostí, zůstává v příznivých i nepříznivých okolnostech tělem i srdcem nerozlučně věrná; každé cizoložství nebo rozvod jsou jí proto cizí. Jednota manželství, kterou Pán potvrdil, se také jasně projevuje stejnou osobní důstojností ženy i muže, kterou je třeba uznávat ve vzájemné a plné lásce. K vytrvalému vykonávání povinností tohoto křesťanského povolání je však zapotřebí neobyčejné ctnosti; proto manželé, milostí posilovaní k svatému životu, budou neúnavně pěstovat a modlitbou si vyprošovat neochvějnou lásku, velkodušnost a ducha oběti.

Pravá manželská láska se bude více cenit a vytvoří se o ní zdravé veřejné mínění, budou-li křesťanští manželé podávat vynikající svědectví věrnosti a souladu ve své lásce i v péči o výchovu svých dětí a budou-li mít účast na nezbytné kulturní, psychologické a sociální obnově ve prospěch manželství a rodiny. Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit – a to převážně už v rodině – o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky, aby nabyli úcty k čistotě a mohli v příhodném věku po čestně prožitém období zasnoubení vstoupit do manželství.

MANŽELSTVÍ A JEHO PLODNOST

50 Manželství a manželská láska jsou zaměřeny svou povahou k plození a výchově potomstva. Děti jsou jistě nejvzácnější dar manželství a svým rodičům přinášejí velmi mnoho dobrého. Sám Bůh, který řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18), a který „na začátku učinil lidi jako muže a ženu“ (Mt 19,4), chtěl jim dopřát nějakou zvláštní účast na svém díle stvoření, a proto muži a ženě požehnal slovy: „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28). Proto správné pěstování manželské lásky a celý způsob rodinného života, jenž z něho vzniká – ostatní cíle manželství se tím nechtějí snižovat –, vyúsťují v pevné odhodlání manželů spolupracovat s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu.

Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat – což je třeba považovat za jejich vlastní poslání – se stávají spolupracovníky lásky Boha stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto budou plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností. S vnímavou uctivostí vůči Bohu si vytvoří společnou dohodou a úsilím správný úsudek. Přitom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve. Tento úsudek si musí koneckonců udělat manželé před Bohem sami. Ať si však jsou křesťanští manželé vědomi toho, že způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale že se vždycky musí řídit svědomím, které se má přizpůsobovat Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči učitelskému úřadu církve, který tento zákon ve světle evangelia autenticky vykládá. Tento božský zákon ukazuje plný smysl manželské lásky, chrání a pobízí ji k dosažení pravé lidské dokonalosti. Křesťanští manželé tedy oslavují Stvořitele a usilují o dokonalost v Kristu, když s důvěrou v Boží prozřetelnost a s duchem oběti (12)